Na začátku šedesátých let minulého století vytvořil pro potřeby Vagónky Studénka Jaroslav Doležal svářečské pracoviště, které v roce 1962 získává certifikaci a oficiální název Svářečská škola 017, který nese doposud.
V začátcích školu řídil Adolf Korpas. Škola brzy získala prestiž a uznání, uměla využívat nové technologie, vyspělou techniku s důrazem na přístup ke svým svěřencům. Vysokou laťku kvality výuky nasadili instruktoři svařování: Jaroslav Hook, Rostislav Štverák, Josef Benko, Petr Pernica i současný instruktor svařování Vladimír Parvonič. Teoretickou výuku a úřední zkoušky zajišťovali Adolf Korpas, Antonín Švub, Jaroslav Jakub, Ing. Bohumil Krejčí, Ing. Lukáš Pomikálek, Ing. Libor Macháček, Ing. Mojmír Demel, Aleš Stařinský a současný technolog svařování Petr Chýlek. Tradicí Svářečské školy ve Studénce je vysoký standard profesionálního přístupu, široké portfolio praktických dovedností, bohatá míra teoretických vědomostí, inovativní metody z oboru i nejnovější informace, které jsou nezbytnou nutností dnešního svářeče.
Absolventi školy vědí, že její vizí je spokojený zákazník, precizní práce a spolehlivost všech svařovaných spojů.
Pro potřeby Vagónky ve Studénce bylo Jaroslavem Doležalem zřízeno pracoviště k zácviku a nauce oboru svářeč elektrickým obloukem, z dnešního pohledu, na úrovni základních závodních zkoušek. V té době, před rokem 1962, bylo též ustaveno vedoucí oborové pracoviště pro svařování ve Výzkumném ústavu svařování v Bratislavě pro správu svařování na Slovensku a jižní Moravě a v Praze Výzkumný ústav svařování, technologie a ekonomie pro Čechy a severní Moravu. Spojení Jaroslava Doležala s VÚS Bratislava bylo nemalé, tak vše co se odvíjelo v technologii svařování ve Vagónce Studénka, bylo vždy spojeno s Bratislavou.
Po nástupu Adolfa Korpase do funkce technologa svařování v roce 1960 a po určitém seznámení s touto technologii, byl přihlášen v roce 1962 ke školení na technologa svařování. Kurz byl dvouměsíční a byl konán od poloviny května do poloviny července. Po té Adolf Korpas v závěru roku 1962 požádal VÚS Bratislava o zřízení Svářečské školy ve Vagónce Studénka. To se po komisionálním posouzení prostorů, vybavenosti pracoviště, odborném posouzení osnov výuky svářečů a pracovníků, kteří měli činnost svářečské školy zaštiťovat, také stalo. Tím byl dán základ pro výuku svářečů elektrickým obloukem na konání úředních zkoušek s pořadovým číslem 017. Rozsah oprávnění Svářečské školy 017 byl vždy vázán na rozsah oprávnění instruktora úředních zkoušek, který společně s frekventanty kurzu vykonal přípravu k úředním zkouškám a pak všichni za dozoru zástupce VÚS Bratislava vykonali úřední zkoušku, tehdy, na ocelové konstrukce. Zástupci VÚS Bratislava, kteří se pravidelně úředních zkoušek zúčastňovali, byli Ing. Ozogán a Ing. Hronek.
Každému novému druhu oprávnění vždy předcházelo schvalování výukové osnovy vedoucím oborovým pracovištěm - VÚS Bratislava. Prvním instruktorem školy byl Jaroslav Hook, po jeho do důchodu v roce 1977, to byl Rostislav Štverák. Třetím instruktorem byl Josef Benko, který již v době působení R. Štveráka, vykonával funkci instruktora úředních zkoušek svářeče plamenem. Čtvrtým instruktorem se stal Vladimír Parvonič. Stalo se tradicí, že každý z instruktorů končil odchodem do důchodu.
V letech 1992-2000 v době nepřítomnosti stálého instruktora školy, připravoval k úředním zkouškám svářeče el. obloukem vyškolený instruktor Petr Pernica. Ve Svářečské škole probíhalo též školení na úřední zkoušky svářečů plamenem včetně školení na úřední zkoušky pájení plamenem, prvým instruktorem byl Josef Benko, druhým se stal Josef Bártek. Teoretickou přípravu ke zkouškám zajišťovali:
V současnosti je trvání činnosti Svářečské školy přínosem při získáváni svářečů v širokém okolí malých podniků a firem a posléze též i Úřadu práce. Koncové číslo Svářečské školy 017 by mělo být zachováno, protože je dobrou tradiční známkou kvality.
Adolf Korpas
Butovická 833, Butovice, 742 13 Studénka